A tak nám uplyne život a pomaličku stárneme. Naše děti s námi a když jsme ve středním věku jsou ony v pubertě. Nyní se začne projevovat naše výchova. Ta je jen dvojího druhu. Dobrá a špatná. Něco mezitím sice být může, ale není to asi to pravé ořechové. Dítě by mělo vědět co je dobře a co je špatně hned od začátku své existence. Což tedy znamená, že musí vědět, že se nesmí tamto a ono a že za porušení následuje trest. Všichni rodiče chtějí, aby jim děti dělaly jen radost. Proto s nimi chodí ven, vozí je tam v kočárku a později už malí chodí pěšky. To se vezme kyblíček a lopatička, plus nějaké bábovička a šmatlá se to na pískoviště.
Rodič aktivní se snaží hrát si s dítětem i když mu to nejde. Rodič neaktivní si jen sedne na lavičku a hledí do mobilu. Kdyby mu dítě ukradli přijde na to až večer, když dostane on sám hlad a je načase jít domů. Ano, i takoví jsou rodiče. Tento smutný obrázek vídávám velmi často. Děti na pískovišti nebo kolem něj a sedřené maminky sedí na lavičkách a zuřivě mačkají tlačítka svých mobilů. Pokud jsou děti bezproblémové, tak je klid, ale když se začne něco dít, vjedou si maminky hezky do vlasů a nadávají si některé i velmi sprostě.
Děti si samozřejmě berou příklad ze svých rodičů, ale v tomto, a ještě jiných ošklivých případech to asi nebude to pravé ořechové. Proto by měli rodiče mimo jiné také pečlivě zvažovat své reakce. A pokud se neumí ovládat, je tu problém. Nelze jinak než pouze doufat, že dítě si tuto vlastnost nevezme za svou. Kdysi bylo řečeno, řezat, řezat, a ještě jednou řezat. Znám spoustu lidí, jejichž rodiče to tak praktikovali a jen pár z nich není na tom s chováním v pořádku. Ne, nejsem zastánkyní tělesných trestů, ale pokud není vyhnutí, tak se nedá nic dělat. V tomto případě platí to, co říkával náš děda, že je škoda každé rány, která padne vedle.