Málokdy můžeme o něčem říci, že je to dokonalé nebo dokonale krásné. Většina věcí a lidí kolem nás nějakou tou nedokonalostí disponuje. Je to ale špatně? Určitě ne. Ona dokonalost totiž bývá časem nudná. Omrzí se, vykouká a pak už si člověk ani neuvědomuje, že žije vedle něčeho nebo někoho, co, či kdo je dokonalé. A přestane si toho většinou i vážit.
Ta opravdová krása se skrývá právě za těmi nedokonalostmi, které dělají věci zajímavějšími a odlišnými. Vezměte si třeba zvířata. Můžeme se konkrétně zastavit u psů. Máte nějakou vyšlechtěnou rasu, jejíž vzhled by měl splňovat určitá daná kritéria. Jakmile se nějaký pes odlišuje jiným zabarvením, flekem na nesprávném místě a podobně, už je vyřazen z chovu. Ale není právě tenhle pes více zajímavý, než ten, který ta kritéria splňuje? Nebo si budete vybírat hrneček na čaj. Nezamilujete si taky takový, který se něčím odlišuje od ostatních? Jinak postavenými tečkami, křivým ouškem, nepravidelným tvarem?
U lidí to bývá také tak. Díky svým nesouměrnostem se stávají zajímavými a krásnými. Vezměte si například modelky. Jedna jako druhá, tváře vám splývají, nedokážete je pořádně rozlišit. A pak se objeví jedna, co má vlastně až moc velký nos, ale najednou tím vyčnívá a už o ní víte a neztratí se vám v tom davu ostatních. Nebo jiná se spoustou pih nebo s výrazným mateřským znaménkem a podobně. To samé u hereček. Jedna je sice moc silná, ale kdyby byla štíhlá, vlastně by tím ztratila, protože by byla najednou stejná jako spousta ostatních, tuctová. Další má až moc velkou pusu, ale ten úsměv žádná jiná nevykouzlí.
Místo toho, abychom se snažili stát dokonalými a zbavovali se toho, co nás podle našeho názoru hyzdí, bychom se s tím možná měli raději naučit žít a udělat z toho naši přednost. Ne nadarmo se často říká, že je něco tak ošklivé, až je to krásné.